MONNEY A PARIS. No. 706. Luxusní, zlaté 18 karátů, pařížské empírové hodinky kolem roku 1805–1815.
Luxusní, zlaté 18 karátů, pařížské empírové hodinky.
Kolem roku 1805–1815.
Signované : MONNEY A PARIS. No. 706.
Ø 46 mm, váha 56,66 g.
Plně funkční a spolehlivě jdoucí.
Číslo 706 znamená kus, nebo číslo zakázky v rámci hodinářovi evidence. Vzácně provedené číslování 2589 se šipkami (šipky znamenají směr čtení) je montážní / párovací číslo pouzdra nebo zakázek zlatníka, nebo identifikace konkrétní série pouzder u zlatníka. Důkaz vzácné, zakázkové práce.
Pouzdro z dvoubarevného zlata, zdobené cizelováním, granulací a osazením kameny.
Sloužily jako reprezentační či darovací předmět než jako praktické hodinky.
Stylově odpovídají vrcholu napoleonského empíru – ornamentální pompě s antickými motivy a ženskou elegancí.
Kolem roku 1810 působili v Paříži zlatníci a hodináři, kteří takové hodinky vytvářeli.
Zlatníci často nepodepisovali pouzdra, protože právo na signaturu měl hodinář (zde Monney).
Zdobené pouzdro jako toto se objevuje i u některých hodinek uložených v Musée des Arts et Métiers a Musée Carnavalet v Paříži – velmi podobné kusy datované mezi 1808–1812.
Empírové hodinky jako tyto nebyly jen měřidlem času, ale společenským symbolem.
Darovaly se ženám vysoké společnosti nebo byly svatebními dary.
Šlo o výstavní objekt, ne nutně o hodinky na denní nošení.
Takové pouzdro bylo často dražší než samotný strojek – strojek byl „jen“ funkční vložkou do uměleckého díla.
Typické prvky :
Soustředné vějířovité výseče – oblíbený ornament napoleonského empíru (symbol slunce, řádu a harmonie).
Akantové listy, rozetky, mušle a perlovec – odkaz na antiku, tedy ideál římské a řecké krásy.
Směs matovaného a leštěného zlata, což vytváří luxusní texturu, jemný granulovaný a cizelovaný povrch, znamení vrcholné zlatnické kvality.
Tento styl se kolem roku 1800–1810 soustřeďoval právě v Paříži – zlatnická centra byla rue Saint-Honoré a Palais-Royal.
Číselník je stříbrný, jemně gilošovaný do paprskovité kompozice, kde každý jednotlivý paprsek vychází ze středu k jednomu římskému číslu. Světlo se na ploše rytmicky láme a zároveň vizuálně podtrhuje přesnost, řád a empírovou architektonickou čistotu celého návrhu.